Nečekané čajobraní na hoře Wuliang: Jak jsme se stali hlavní atrakcí místních oslav

Na cestě z návštěvy plantáží farmáře pana She nás čekalo překvapení, o kterém jsme dopředu neměli ani tušení. V předvečer odjezdu nám farmář s potutelným úsměvem oznámil, že zítra cestou k autobusu do Nai Jienu podnikneme malou zajížďku. Cíl? Vesnické „čajobraní“. Jde o slavnost, která se svou náladou velmi podobá našemu tradičnímu vinobraní – jen se tu oslavuje vůbec první jarní sběr čajových lístků v sezoně.

Vstali jsme brzy ráno, tradičně vypili šálek čaje a vyrazili. Zhruba po hodině cesty z hory Wuliang jsme zastavili v první vísce na snídani. Vydatná nudlová polévka byla na naše evropské poměry po ránu možná trochu ostrá, ale hlasitým srkáním jsme místním dávali jasně najevo svou spokojenost.

Když jsme se po dalších dvou a půl hodinách jízdy znovu ocitli mezi čajovými plantážemi, začaly se na okrajích cest objevovat sběračky v tradičním oblečení. V tu chvíli nám došlo, že se naše malá zajížďka chýlí ke svému cíli.

Nečekaná role: Cizinci coby hlavní atrakce čajové slavnosti

Aut zaparkovaných podél cesty rychle přibývalo. Zastavili jsme tedy i my a přidali se k davu místních, kteří pokračovali dále pěšky. Najednou se před námi ve svahu otevřely budovy obrovského amfiteátru a hned na vstupním nádvoří stálo pódium.

K davu zrovna promlouval místní moderátor, avšak hlavní atrakcí oslav jsme se okamžitě stali my. Cizince tu totiž na těchto lokálních slavnostech ještě nikdy předtím neviděli.

Hned po úvodních proslovech narazili místní sud tradiční pálenky Bai Jiǔ (paj čou). Sličné dívky ji rozlévaly do mnoha pohárků a roznášely mezi přítomné. Jako první se hrnuly rovnou k nám, jako bychom byli nějaké slavné osobnosti. Když jsme k jejich obrovskému údivu a radosti nabídnutý pohárek vypili na ex, nadšení neznalo mezí.

Okamžitě nás odtáhli na pódium, kde se s námi fotila snad polovina celého osazenstva. (Druhý den jsme dokonce naši fotku objevili v místním tisku!) Naštěstí nás náš pan domácí She po chvíli z této smrště blesků vysvobodil, další fotografování s úsměvem zakázal a posunuli jsme se do jiné části amfiteátru. Odtud jsme po ochutnávce místní produkce zamířili na nádvoří, kde začínala ta pravá oslava.

Mistrné akrobatické servírování jídla

Slavilo se opravdu velkolepým způsobem. Za zvuků svižné folklorní hudby pobíhali nádvořím pestře odění tanečníci a servírovali přihlížejícím jedno jídlo za druhým. A to doslova artistickým způsobem. Pochoutky nosili na laťce, kterou drželi jen v zubech, nebo balancovali s tácy na hlavě, zatímco stáli na ramenou dalšího tanečníka.

S přibývajícím časem začaly taneční kreace nabírat na složitosti a hudba zrychlovala tempo. Pak všechno najednou utichlo a celým amfiteátrem se rozléhalo jen spokojené mlaskání a klapání hůlek o misky. Dozvěděli jsme se, že celá hostina je pro lidi naprosto zdarma – platili ji totiž místní pěstitelé čaje a majitelé přilehlých plantáží.

Rychlý návrat, hovězí na jahodách a čerstvé čajové lístky

Čas se nám neúprosně krátil a hrozilo, že nestihneme dojet na autobus. Místní starosta však trval na tom, že před odjezdem musíme ještě pojíst. Během chvilky nám na stole začaly přistávat ty nejroztodivnější místní pochutiny. Kulinářským vrcholem pro mě bylo bezesporu vynikající hovězí se sezamem, pečené na jahodách.

Bohužel jsme spěchali, a tak jsme okusili od každého jen malý kousek a urychleně vyrazili k autu. Cestou zpět se na nás usmálo štěstí – potkali jsme farmáře, který zrovna nesl tác s prvními letošními lístky. Právě kvůli nim se vlastně celá ta obrovská paráda konala. Plni silných dojmů jsme usedli do vozu a s posledním pohledem na usměvavé sběračky mezi keříky se rozloučili soblastí Wuliang.