Další ráno jsme se opět nasnídali a, jak jinak, dali s panem She čaj při výhledu na panorama Wuliang Shan a pomalu se vydali na výlet za starými čajovými stromy.

Starý čajový strom

Po cestě jsme potkali pár, svému osudu zřejmě zanechaných, tuk-tuků, několik kusů pasoucího se dobytka a ojedinělé místní sběračky rostlin. Po chvíli se před námi vynořil onen očekávaný starý čajovník. Konkrétně byl tento kus stár 500 let. Vysoký byl asi 10 metrů. Staré stromy se v dané oblasti stále sklízejí a jejich lístky patří mezi výrobci čajů k velice žádaným. Jedná se o velkolistou odrůdu Da-yeh (Ta-Jie), stromy se běžně dožívají přes tisíc let. Nejsou opečovávány a zastřihávány jako keříky v čajové zahradě, ale rostou si divoce. Lístky z nich sbírají právě místní vesnické sběračky a čaj potom snáší níže na křižovatky cest, kde si jednotlivé nůše, za halasného dohadování, odkupují lokální výrobci čaje.

Továrna na zpracování čaje

Po důkladném obhlídnutí stromového „dědečka“ nám náš pan domácí položil otázku, zda se chceme, před pokračováním cesty za dalšími starými stromy, podívat do budov na zpracování čaje přímo mezi jeho zahradami, ač je před sklizní a jsou nyní prázdné. Samozřejmě jsme neodolali. Hned ve dveřích hospodářské budovy nás přivítala obstarožní váha. Na této váze se váží lístky donesené sběrači a zaznamenává se, kolik čaje nasbírali. Následovala místnost s elektrickou sušičkou. Co nás však zaujalo více, byly za ní instalované obrovské pánve, ze kterých vedli komíny. Pan She nám vysvětlil, že pod těmito pánvemi se topí zvenku, aby čaj nenačichnul a tak byla zachována jeho přirozená vůně. Takto se čaj na pánvích sušil v dobách, než byla do hor zavedena elektřina. V dalším patře budovy jsme viděli ještě pár zpracovatelských strojů a zařízení. Zajímavé byly kulaté pletené tácy, něco přes metr a půl v průměru, které slouží k zavadnutí a třízení čajových lístků. Všechny místnosti byly relativně prázdné, pouklízené a tím připravené na nadcházející sklizeň.

Návštěva místní čajovny

Prohlídka budov byla u konce, a tak jsme s panem She a jeho bratrancem jeli zapít úspěšnou prohlídku do místní „čajovny“. Nejednalo se o čajovnu v našem, nebo dokonce arabském, slova smyslu. Čajovnou byl myšlen dům, který sdílejí místní pěstitelé a slouží k prezentaci čajů, ale i jiných pochutin, včetně např. hub nebo karamelizovaného cukru, z Wuliang Shan a okolí.

Dál za čajovými stromy

Po pár šálcích pořádně silného, čerstvého, zeleného Mao Cha (listový sypaný čaj, meziprodukt při výrobě pu erhu), naše cesta za starými stromy pokračovala. Sjeli jsme trošku níže do údolí, kde se mezi plantážemi nacházela továrna na slavný Dunk Ti Oolong (Dong Ding, Tung Ting) patřící tchajwanské firmě. Po obhlídnutí památníku a sousoší hráčů hry Go, posvačením smaženého jídla z místního stánku, následovala poslední část našeho dnešního putování. Po malém výstupu jsme najednou začali podél svahu pozorovat velkolisté čajovníky označené, popravdě docela necitlivě, přibytými cedulkami modré barvy s informacemi včetně odhadovaného počtu let. Některé z čajovníků byly v květu a na jiných rašili světle zelené, čerstvé pupeny. Celé okolí vonělo čerstvým čajem a okolní přírodou, dojem ještě umocňovaly sem tam se vyskytující, přes deset metrů vyrostlé, prastaré čajové stromy a všudypřítomné rozkvetlé třešně.

Cesta zpátky 

Znaveni z celodenního putování jsme se těšili zpět do domu pana She, nicméně, ještě následovala obligátní zastávka v jiné místní čajovně, s nádherným výhledem na další scenérii Wuliang Shan. Po zapití úspěšného dne, jsme vyrazili na cestu k poslední noci u pana She. To jsme ještě netušili, že na zítřejší cestě zpět do civilizace, nás čeká další, mimořádný zážitek.