Čajobraní

Na cestě z návštěvy plantáží pana She nás čekal zážitek, o kterém jsme dopředu nevěděli. Farmář nám totiž v předvečer s potutelným úsměvem sdělil, že zítra podnikneme malou zajížďku, po cestě do Nai Jienu na autobus do jedné vesnice na „čajobraní“. Čajobraní je typ slavnosti podobný našemu vinobraní, akorát se slaví první sběr lístků čaje v sezoně.

Brzy z rána jsme vstali, tradičně dali šálek čaje a vyrazili. Po asi hodince cesty z hory Wuliang jsme dojeli do první vísky a zastavili se zde na snídani. Vydatná nudlová polévka byla na naše poměry k snídani trošku ostrá, ale i tak jsme hlasitým srkáním dávali najevo spokojenost. Po asi dvou a půl hodině jízdy jsme se opět objevili mezi čajovými plantážemi. Na krajích cest se začali objevovat sběračky v tradičním oblečení a my pochopili, že se naše malá zajížďka chýlí ke svému cíli.

Atrakcí na čajové slavnosti

Množství aut zaparkovaných po kraji cesty začalo houstnout, a tak jsme zaparkovali taky a spolu s dalšími místními lidmi pokračovali dále pěšky. Najednou se před námi objevily budovy jakéhosi amfiteátru ve svahu a hned na vstupním nádvoří podium. Na podiu hovořil místní moderátor, avšak hlavní atrakcí jsme se stali my, neboť cizince na těchto lokálních oslavách před námi ještě nikdy neviděli. Po počátečním proslovu několika lidí na podiu narazili sud místní pálenky Bai Jiǔ (paj čou). Pálenku rozlili do mnoha pohárků a místní sličné dívky je roznášely mezi přítomné lidi. Jako první se hrnuly k nám, jako bychom byli nějaké slavné osobnosti. Když jsme, k jejich údivu a radosti, nabídnutý pohárek vypili najednou, táhli nás na podium, kde se s námi fotila téměř půlka přítomného diváctva. Druhý den jsme dokonce viděli naši fotku v místním tisku. Naštěstí nás náš pan domácí She po chvilce focení vysvobodil, další fotografování zakázal a posunuli jsme se do jiné části amfiteátru. Odtud, po ochutnávce místní produkce, jsme se vydali na jiné nádvoří, kde začínala zrovna oslava.

Mistrnné servírování jídla

Slavilo se zajímavým způsobem. Za zvuku místní folklorní hudby pestře odění tanečníci roznášeli jídlo a opakovaně jej pokládali na stoly přihlížejícím. Jídlo nosili třeba na laťce, kterou drželi v zubech, nebo na tácu umístěném na hlavě - stáli přitom na ramenou jiného tanečníka. Postupem času začali taneční kreace nabývat na složitosti a hudba se zrychlovala, až vše najednou utichlo a nádvořím se ozývalo spokojené mlaskání a klepání hůlek o misky. Dozvěděli jsme se, že veškeré jídlo je pro lidi zdarma a platí ho místní pěstitelé čaje, majitelé přilehlých plantáží.

Návrát zpátky, opět jídlo a čerstvé čajové lístky

Čas se nám krátil a pomalu začalo hrozit, že nestihneme dojet na autobus. Místní starosta trval na tom, že před cestou musíme ještě pojíst. Po chvilce čekání nám na stole začali přistávat všelijaké pochutiny. Nejvíce bych asi vyzdvihl hovězí se sezamem pečené na jahodách. Bohužel jsme spěchali a tak jsme okusili od každého malý kousek a urychleně vyrazili k autu. Po cestě jsme měli štěstí a potkali farmáře, který právě nesl tác prvních letošních lístku. Kvůli nim se vlastně celá ta paráda konala. Plni silných dojmů jsme usedli do auta a s pohledem na sběračky mezi keříky čaje se rozloučili s oblastí Wuliang.